První Jazykománie, překladatelská a tlumočnická konference pořádaná Tomášem Moslerem, je za námi. Než to úplně vychladne, sepsala jsem pro vás své dojmy.
Konference se zúčastnilo téměř 100 lidí, což je na naši malou zemičku obdivuhodné číslo. Tomášovi se podařilo přilákat do Prahy publikum ze všech koutů republiky, a také z Německa, Rakouska a Slovenska.
Sobotní ráno rozhodně není ta nejproduktivnější doba z celého pracovního týdne. Proto většina účastníků určitě ocenila pomalý rozjezd akce v duchu uvolněné debaty, nebo spíše besedy s Danou Hábovou. Paní Hábová patří k osobnostem, které mají takové charisma, že ať už mluví na jakékoliv téma, vždy je to vtipné a zajímavé. Zkušenosti paní Hábové, jakožto dvorní tlumočnice České televize a filmových festivalů se prolínaly s anekdotami, z nichž byla mou oblíbenou ta o vztahu mezi Georgem Bushem, Laurou Bushovou a růžemi.
Who provoked Laura Bush?
K Tomáši Moslerovi a Daně Hábové se po chvíli připojila Barbora Tite, kterou možná znáte z Bloku. Hlavním tématem debaty bylo konferenční tlumočení, mimo jiné pro Českou televizi, a různé tlumočnické patálie. Pokaždé když procházím kolem Kavčích hor, myslím na kolegy, kteří tam obětavě jezdí a zvládají ty neuvěřitelně stresové podmínky. Všechna čest, já bych na to určitě neměla nervy, to už mi přijdou milosrdnější ty nečekané výslechy.
Pro dramaturgy České televize je tlumočník jenom další rekvizita
Po besedě začaly prezentace jednotlivých účastníků. Byla jsem na řadě jako první přednášející a z podstaty věci jsem se své prezentace musela zúčastnit nejen duchem, ale i tělem, takže současně probíhající prezentaci Melissy Dediny jsem bohužel neslyšela. Pokud vás ale zajímá, o čem Melissa (mimo jiné) mluvila, skočte na blog Libora Nenutila, který pěkně shrnul jedno ze stěžejních témat její přednášky.
Nejsme dost bohatí, abychom pracovali za málo peněz
Videozáznam mé prezentace díky obětavosti a pevné ruce Filipa Davydova můžete vidět zde. Na blogu se příští týden objeví komentovaná verze přednášky a již brzo zahájím cyklus postů, kde se budu detailněji věnovat otázkám SEO copywritingu pro překladatele. Tomuto tématu věnuji také jeden z pracovních bloků svého školení Lokalizace webů a softwaru, které se koná už za měsíc a kousek.
Toto nejsou plátěné boty
Rozhodnout se, které přednášky navštívit, opravdu nebylo snadné, protože buď mě tam táhlo buď téma jako takové, anebo osobnost přednášejícího. Nakonec jsem to rozsekla velmi pragmaticky a šla na ty prezentace, které nejvíce zapadaly do mého vlastního profesního profilu. Tím bohužel odpadly prezentace Miroslava Pošty o titulkování (které dělám jen příležitostně), Jakuba Skřebského o dabingu (který nedělám vůbec) a Marka Buchtela o nových funkcích CAT nástrojů (protože se svým Wordfastem jsem trochu kočíčí outsider).
Miroslav Pošta a titulky
Marek Buchtel a kočky
Jakub Skřebský a dabing
Nejpřínosnější pro mě byla prezentace Barbory Tite o pragmatických stránkách tlumočení. Během této přednášky jsem měla nejvíce AHA momentů za celou konferenci. Bára se rozhodla píchnout do vosího hnízda a mluvit o věcech které jsou pro tlumočníky zdánlivě samozřejmě (vůči klientům se musí vystupovat empaticky a vyvážit míra odborné přesnosti a benevolence), nebo naopak svým způsobem tabu (překlad není tlumočení!). Na několika příkladech obrazně ukázala, jak snadno lze z profesní odbornosti sklouznout do profesní arogance, a že jako všichni odborníci trpí i tumočníci a překladatelé profesní slepotou.
Simultánní překlad nakonec existuje. Alespoň podle Googlu.
Další podnětnou otázkou, kterou Bára ve svém příspěvku předestřela, byla otázka kvality tlumočnických služeb. Je pro klienta vůbec relevantní? Pokud ano, jak ji klient pozná a posoudí? Nebo se jedná o něco zcela relativního? Má smysl zákazníky v otázce kvality vzdělávat? Jak? Určitě to není věc, která by šla odbýt jednou větou, plánuji se o tom v nejbližší době trochu rozepsat a Báře děkuji za podnět.
Zajímavým zpestřením přednášky byla scénka modelového hovoru s klientem, kdy Kateřina Ešnerová v roli tlumočnice trpělivě čelila otázkám Báry jakožto klientky. Stalo se vám, že vám ujely nervy, když jste podvacáté slyšeli “loni jsme tu měli paní, která nám to odtlumočila za poloviční cenu”? Nebo vám v tu chvíli naopak rapidně kleslo sebevědomí a sami jste slevili? Nebo jste nevěděli, jak se postavit k oblíbené zákaznické polopravdě “podklady možná budou”? Kateřina reagovala pohotově a její odpovědi by stálo za to si zapamatovat, nebo ideálně vytesat do pracovního stolu a v případně ohrožení jen odhrnout papíry a citovat.
Dobrý den, potřebujeme překlad školení
Katka, která nejen tlumočí mezi angličtinou a češtinou, ale také učí na ÚTRL, poskytla další přednášku o sebezdokonalování tlumočníků. O sebevzdělávání se poslední dobou hovoří stále více. A je to jedině dobře. Zkuste se zeptat svých zaměstnaných kolegů, jak často chodí na vzdělávací akce, například odborná školení či jazykové kurzy, které jim platí jejich zaměstnavatel. Spousta freelancerů na to zapomíná nebo to ignoruje, ať už z důvodu údajného nedostatku prostředků, motivace nebo rozumného plánu, co konkrétně, jak a kdy na svých dovednostech zlepšit.
V Katčině prezentaci zazněla mimo jiné myšlenka SMART cílů, tedy cílů, které mají být konkrétní, měřitelné, dosažitelné, realistické a časově omezené. Jako příklad uvedla simultánní tlumočení, s následujícím postupem: nejdříve poproste o zpětnou vazbu kolegu z kabiny nebo se nahrajte, zjistěte, co konkrétně byste mohli na svém projevu zlepšit, následně se postupně zaměřte na jednotlivé problematické sféry, určete si způsob zlepšení (například každodenní půlhodinová tlumočnická rozcvička) a jeho časový rámec. Myslím, že toto schéma funguje nejen v případě tlumočení obecně, ale také například výuky terminologie v dané oblasti, zlepšení aktivní znalosti pracovního jazyka, dovzdělání v CAT nástrojích nebo příbuzných oborech apod.
Chcete se zlepšit? Půjde to jen malými krůčky
Další prezentaci, Korektura aneb princip čtyř očí od Elizabeth Spáčilové, jsem se rozhodla navštívit hlavně kvůli tomu, že už delší dobu hledám vhodné korektory pro své jazykové kombinace a obory. Zkušenosti mám různé, všimla jsem si několika hlavních přístupů: opravím pravopisné chyby a interpunkci, styl a terminologii neřeším / stylistická korektura, terminologie stranou / korektura zaměřená na odbornou terminologii / kompletní redakce textu. Kvalitní korektura rozhodně nekončí opravou čárek, ale zároveň není kompletním přepsáním textu.
Během Liziny přednášky zaznělo pět hlavních tezí. A pode všemi bych se mohla podepsat. Za prvé, korektura je naprosto nezbytná v případě, že se text bude publikovat, ať už offline, nebo online. Pokud je to interní text, vaše chyby uvidí několik lidi, pokud jde ven – stovky až tisíce.
Za druhé, je to právě korektor, kdo váš text dokáže správně okořenit. I když překládáte do rodného jazyka, občas jste unavení nebo je to až moc rutinní činnost, abyste přišli na ten nejvhodnější obrat. Víc hlav víc ví. Ačkoliv je tento typ korektury intelektuálně a časově náročnější než oprava překlepů, tedy i dražší, vyplatí se do něj investovat.
S tím souvisí další teze, že nejrozumnější pro korektory je používat hodinovou sazbu. Ať už je text jakýkoliv, jako korektorka přijdete na své. A překladatel se možná příště ponaučí a než zadá text na korekturu, projde svůj překlad sám a odladí ty nejvíc do očí bijící chyby.
Čtvrtá myšlenka: jakékoliv právní, technické a lékařské texty musí jít na korekturu z důvodu věcné přesnosti. Zejména u tohoto druhu textů (ale nejen; týká se to prakticky všech překladů, kde se vyskytuje jakákoliv odborná terminologie) je důležité, a to je pátá teze, aby korektor rozuměl danému tématu.
Bohužel, stejně jako existuje řada překladatelů, kteří rozumí všemu, od mobilních technologií, až po lékařské zprávy, jsou i korektoři, kteří si vezmou na starost kontrolu právního textu, načež vám na komentář, zda by daná podmínka nešla naformulovat jinak, napíšou, že je to “právničtina, které nerozumí.”
Závěry? I když překládáte jenom do mateřštiny, nebojte se u klienta vyžádat dodatečné prostředky na korekturu. Dobrý korektor si zaslouží slušnou odměnu, jeho úkol je o dost složitější než kontrola pravopisu. Pro každý obor (a samozřejmé pro každý pracovní jazyk byste měli mít zvláštního korektora. Hledejte podle doporučení, a samozřejmě metodou pokus omyl.
Hodinová sazba pro korektora je nejvyšší trest pro špatné překladatelé
Překládání do rodného jazyka se týkala další prezentace: Petr Mundev, který má české a bulharské kořeny, věnoval svůj příspěvek otázce dvojjazyčnosti. Je bilingvnost dostatečným předpokladem k tomu, abyste byli překladatelé? Proč je v zemích Západní Evropy standardem, že se překládá jen do rodného jazyka, zatímco u nás je běžný pohled, že se může překládat i do jazyka cizího? Je to vždy na úkor kvality? Petr si dal tu práci a na vzorku 200 překladatelů provedl průzkum, kde se dotazoval mimo jiné na to, zda překládají pouze do mateřštiny, nebo i do cizího jazyka. Pokud zvolili i druhou variantu, tak za jakých podmínek (například jen neziskově, do šuplíku nebo pouze s korekturou)? Pokud ne, z jakého důvodu?
Téma je to velmi podnětné, a to nejen z toho důvodu, že samotná dvojjazyčnost je velmi vágní pojem. I když v jedné z facebookových diskuzí zazněl rozumný komentář (autor ať se případně přihlásí), že definic bilingvnosti jsou sice desítky, avšak rodilého mluvčího většinou intuitivně poznáte hned jak promluví.
S Petrovou tezí zásadně souhlasím. Pro argumenty nemusím chodit daleko, stačí, když mi z Polska přijdou ověřené překlady do češtiny, vyhotovené tamním soudním překladatelem. Na druhou stranu znám hodně kolegů, kteří překládají oboustranně a jejich práce je velmi kvalitní. Většina z nich (včetně mne) spolupracuje s korektory.
Další skupinou, pro kterou argument, že by se do nerodného jazyka překládat nemělo, úplně neplatí, jsou lidé, kteří žijí dlouhodobě v zahraničí nebo se pro ně cizí jazyk stal tzv. language of habitual use, tedy tím, kterým se běžně, den co den dorozumívají, třeba s rodinou. I já jsem poněkud tento případ.
Ostatně v době globalizace bude čím dál méně lidí, kteří žijí trvale v zemi, kde se narodili, a pro které je dominantním jazykem ten, kterým mluví s rodiči. Ve svém nejbližším okolí mám několik případů, kdy je každý z rodičů z jiné země, doma se mluví jejich jazyky a také anglicky, s vrstevníky česky. U těchto lidí je velmi často dominantním jazykem právě angličtina a pak čeština, nikoliv jazyky sensu stricto rodné. Dochází přitom k rozmytí konceptu mateřského jazyka jako takového, protože tito lidé zkrátka nemají vyhraněnou národní ani jazykovou identitu. I když se v místním překladatelském či tlumočnickém prostředí stále jedná o výjimky, spolu s nástupem nových generací se to k nepoznání změní.
Nakonec ani rodilí mluvčí nemají své jazykové schopnosti dané jednou provždy. Vnímám to i ve svém vlastním případě, kdy si občas přijdu jako jazykový bezdomovec. Proto je velmi důležité své jazykové kompetence (ať už v cizí nebo rodné řeči) pravidelně udržovat četbou beletrie, literatury faktu a novin, sledováním seriálů a zpráv či pravidelnou moderovanou konverzací.
Osobně vnímám kompetence rodilého mluvčího jako jeden z mnoha – nikoliv ten hlavní – faktorů, které rozhodují o kvalitě překladu. Mnohem důležitější jsou podle mě sebezdokonalování, spolupráce s kvalitním korektorem, a především rozumné a sebekritické rozhodování o tom, na kterou zakázku jednoduše mám nebo nikoliv. Proto lituji, že jsme se po Petrově přednášce nepustili do diskuze, která by mohla být velmi podnětná.
Díky!
Sečteno podtrženo, Tomáš Mosler odvedl kus pořádné práce. Myslím, že nejen já jsem měla problém s volbou přednášek. Oceňuji plynulý průběh konference; málokdy se stane, že všechno začne a skončí včas. Během akce jsem se seznámila s několika zajímavými lidmi a konečně osobně potkala své čtenáře. A hlavně jsem získala spoustu podnětů k zamyšlení. Lituji, že jsem se nezdržela déle ve večerní hospodě, ale byla jsem tak utahaná, že jsem v devět večer málem vytuhla v metru (klasika). Těším se, až se sejdeme příště. A vy?
Autorem všech fotografií je Ota Neužil.