Začala tlumočnická sezóna. Před nedávnem jsem měla možnost tlumočit na akci, kde se v průběhu dvou dní vystřídaly tři tlumočnické techniky: konsekutiva, šušotáž bez techniky a simultánka. Tato rozmanitost byla nejen náročná, ale také inspirativní a nutila mě přemýšlet o tom, co je podstatou kvalitního konsekutivního tlumočení.

K čemu slouží tlumočnický zápis

Existují profesionálové, kteří jsou schopni celou akci odtlumočit, aniž by si pořídili jedinou poznámku. Svým způsobem je obdivuji, ale sama k nim rozhodně nepatřím. Zapisuji vždy, až na situace, když to není fyzicky možné. Není to pro mě otázka dobré nebo špatné paměti či větší nebo menší profesionality, o tom podle mě tlumočnický zápis primárně není.

• Zápisky mi slouží jako pojistka v situacích, kdy daného řečníka neznám, netuším, jak rychle a uspořádaně bude mluvit, jak často bude dělat pauzy, zda se s ním půjde domluvit (ať už verbálně nebo neverbálně), aby mi dal prostor ke tlumočení. Často se stane, že si vzájemně sedneme natolik, že po několika vstupech přestanu psát úplně nebo si poznamenávám jen čísla či zkratky.

• V případech, kdy smysl tlumočené výpovědí stojí a padá na detailech (jména, názvy, letopočty, specializované termíny) nepořizovat si zápisky mi přijde jako zbytečné riziko, že něco vynechám nebo popletu.

• Tlumočnický zápis je pro mě nástroj, jak výpověď analyzovat a strukturovat. Myšlenkové pochody řečníků bývají velmi složité a řeč nestrukturovaná. I v případě předpřipraveného proslovu nebo kvalitního řečníka může být problém natolik složitý, že se bez jeho analýzy neobejdete.

Oproti simultánce, která těží hlavně z krátkodobé, tzv. operativní paměti (15 až 20 sekund), využívá konsekutivní tlumočení spíše paměť střednědobou a přitom také schopnost vyhodnocovat, analyzovat a interpretovat. Opravdu málokdy tlumočíte po větách, přesně v tom stejném pořadí a struktuře. Většina mluvených projevů bez přípravy takto tlumočit ani nejde, protože řečník tápe, dělá odbočky, odkazuje na různé kontexty, které musíte dovysvětlit.

Pokud při simultánce dochází ke zkreslení původního obsahu, je tomu tak většinou protože se tlumočník přeslechl, špatně pochopil smysl nějakého slova či obratu nebo se nesoustředil či nestíhal a něco vynechal. Málokdy však dochází k deformaci větších významových celků.

Při konsekutivě jsou tato zkreslení poněkud jiná. Zaprvé, na něco můžete zapomenout. Zadruhé, zkomolíte nějaké číslo, zkratku, název. Zatřetí, špatně pochopíte slovo, které má vícero významů. Dále se může stát, že je vaše tlumočení perfektní po terminologické stránce, vhodně jste zvolili slova a obraty, ale stejně vám unikl řečníkův obecný záměr či účel jeho výpovědi, které se tak k posluchačům nemají šanci dostat a tlumočení je tak zbytečné. Navíc při konsekutivě mnohem více zapojujete myšlení a tím pádem i sklon si věci vykládat subjektivně. Důležitou pomůckou, jak se těmto subjektivním zkreslením vyhnout, je pro mě právě tlumočnický zápis.

Techniky tlumočnického zápisu

Technik tlumočnického zápisu je opravdu mnoho. Někteří používají těsnopis (já ho neumím), jiní vlastní systém zkratek, další tzv. diagonální zápis nebo si zaznamenávají pouze číselné údaje či vlastní jména.

Klasická technika diagonálního zápisu spočívá, stručně řečeno na bleskové významové analýze projevu, který následně rozložíme do jednoduché věty: podmět – přísudek – předmět. Tedy: kdo – dělá – co (případně – komu, s kým atd.). Díky diagonálnímu tvaru zleva doprava a seshora dolů je tento zápis čitelnější. Levý okraj listu je určen pro další poznámky, například klíčové pojmy a detaily, které do větného rozboru nepatří. Této uznávané technice je věnována pozoruhodná kniha Note-Taking for Consecutive Interpreting, najdete tam i cvičení, jak se ji postupně naučit.

Andrew Gilles, Note-Taking for Consecutive Interpreting (2014) – ukázkové cvičení

Zároveň ze zkušenosti vím, že se tato technika nedá použít vždy, respektive já ji nepoužívám téměř nikdy. Diagonální struktura mi z nějakého důvodu nevyhovuje. Myslím si, že každý tlumočník se dříve nebo později sám dopracuje k pro sebe nejpřirozenějšímu a nejintuitivnějšímu postupu. Ten můj je intuitivní natolik, že níže uvedená pravidla jsem si musela odvodit až zpětně, na základě analýzy několika zápisníků z poledních měsíců. Lze ji samozřejmě kombinovat s diagonálním zápisem.

Šipky

Klíčovou roli v mém zápisu plní čtyři druhy šipek:

• → znamená logický sled či vztah věcí (následek, důsledek, výsledek, podmínka, sounáležitost)
•   ↓   znamená časový sled věcí, může se to vztahovat jak na pořadí popisovaných události, tak sled argumentů
• ↳ znamená seznam, občas místo šípků používám jednoduché odrážky nebo číslice
• ⤵, ⤹ nebo ⤷ (delší šipka) znamená vedlejší myšlenku, kterou řečník zcela vědomě uvádí jako odbočku či poznámku na okraji, nebo co nesouvisí s jeho myšlenkovým pochodem a nedá se od něj přímo odvodit.

Příklady použití šipek a odrážek

Rámečky

Druhým označením, která používám nejčastěji, je kroužkování. Kroužkuji si věci, které mají klíčový význam (například nějaký důležitý či složitý pojem) nebo které jsou jádrem řečníkova projevu. Může se jednat i o sloveso, které je nosičem zvláštní modality projevu. Tato slovesa se většinou snažím umístit doprostřed stránky, zakroužkovat a pak si od něj kreslím různé šipky. Občas stejnou roli plní obdélník nebo tiskací písmena, i když se je snažím vyhrazovat pro názvy a jména.

Čáry

Systém vodorovných čar plní v mém zápisu stejnou roli jako přerušovaná plná čára na silnici. Pokud jsou jednotlivé části zápisu oddělené krátkou čárou zhruba do poloviny stránky, znamená to novou myšlenku, která je však napojená na tu předchozí. Čára přes celou stránku naznačuje, že řečník zahájil nové téma nebo domluvil. K segmentu oddělenému vodorovnou čárou se už většinou nevracím. Díky tomuto značení se mi nestává, že bych při tlumočení spojila dvě věci, které spolu nesouvisí nebo naopak dala významovou “tlustou čáru” tam, kde se řečník naopak snažil argumentovat souvisle.

Rámečky a čáry

Zkratky

Zkratky používám velmi často, pro jakékoliv vlastní názvy (jména a příjmení, názvy institucí, měst, akcí, států, dokumentů apod.). Mým oblíbeným typem zkratek jsou ty iniciálové, tedy tvořené počátečních písmen víceslovných názvů nebo obratů.

Jazyk

Pokud jde o jazyk zápisu, je mi to víceméně jedno, používám jak cílový, tak zdrojový jazyk nebo jejich kombinaci. V cílovém jazyce si zapisuji ta slova, která považují na nosiče významu dané věty nebo celku, svou konotací a emotivním odstínem mi přijdou nejvýstižnější a nechci je pak v proudu řeči zaměnit za něco, co se z mého pohledu hodí méně.

Mikrostruktury a makrostruktury řeči

Vrátím se ještě na chvíli k tomu, co bylo řečeno výše o subjektivních významových zkresleních. Stálo se vám někdy, že jste něco odtlumočili z bezvadně z pohledu použité slovní zásoby, terminologie a gramatických konstrukcí, stejně však váš klient vůbec nepochopil, o co vlastně šlo jeho protějšku? Stává se to i nejlepším profesionálním tlumočníkům. Jednotlivé věty tlumočení tvoří separátní celky, jakýsi nákupní seznam, kterému chybí něco, co by se dalo shrnout anglickým slovem point, tedy sdělení, smysl, záměr a účel výpovědi. Jako kostra bez masa. Klient nemá šanci pochopit: proč to ten člověk vlastně řekl? Co tím chtěl sdělit? Chtěl mi něco vysvětlit, přesvědčit mě o něčem nebo k něčemu vybídnout?

Mikrostruktura

Mikrostrukturu řeči tvoří jednotlivá slovy a obraty.

• Dbejte na věcnou správnost, tedy správně používejte terminologií.
• Neméně důležité jsou významové a emotivní nuance mezi slovy a jejich konotace ve zdrojovém a cílovém jazyce.
• Pokud máte dojem, že řečník odkazuje na kulturní, politický, společenský či jakýkoliv jiný externí kontext, který je posluchačům spíše cizí, neváhejte se ho rozvést, dovysvětlit.

Makrostruktura

Na úrovni větších významových celků (například několika vět) lze hovořit o implicitní a explicitní vrstvě řeči. Explicitní zahrnuje všechno, co bylo nahlas řečeno, na implicitní úrovni lze hovořit o intencích, cílech či skryté modalitě řeči.

• Snažte se přemýšlet o implicitním záměru tlumočené výpovědi. Užitečné je v tomto kontextu členění výpovědi podle jejich funkce: fatické, expresivní, impresivní, informativní apod. Chce řečník o něčem informovat? Něco vysvětluje? Snaží se svůj protějšek k něčemu vybídnout?
• Pomocné je také posuzovat výpovědi podle jejich modality: jedná se o prosbu, žádost, otázku, omluvu, souhlas, nesouhlas? Můžete se řídit explicitně použitými slovesy (doporučuji zakroužkovat), ne vždy však je to tak jednoduché: hlavně při obchodních jednáních zůstává mnoho intencí nevyslovených.

Součástí makrostruktury je také logický a časový rámec výpovědi:

• Dbejte na správné pořadí použitých argumentů, které ze sebe většinou vyplývají a není náhoda, že je řečník použil zrovna v tom konkrétním sledu.
• Kompozice tlumočníkova projevu by měla být hlavně přehledná pro posluchače. Pokud máte dojem, že řečník mluví velmi chaoticky (je to zcela běžně například při živelných debatách nebo ze strany lidí, kteří nemají příliš velké řečnické dovednosti a zkušenosti), můžete jeho výpověď trochu uspořádat.
• Snažte se, aby vaše tlumočení nepůsobilo jako onen nákupní seznam. Přechody mezi jednotlivými argumenty nebo myšlenkami by měly být plynule, pokud tak tomu bylo i v originále. Chce to nejen dodržovat jejich sled, ale také používat tzv. metadiskurz, v podobě pomocných obratů, např. „jak už bylo řečeno“, „v návaznosti“, „dále“, „dovolte mi, abych přešel k…“ apod.

Používáte tlumočnický zápis? Co je pro vás na konsekutivním tlumočení nejtěžší?